Poslední zápisky z praxe

1. března 2014 v 13:02 | Vikomt |  Zápisník
Jak se ToM zničil v Praze? Jednoduše, nemá ji prostě rád. Základní škola vás vezme tak možná na Václavák. Střední vás každý rok tahá na muzikál + celý den čekání na začátek onoho muzikálu trávíte na Václaváku... a z tohoto několika hodinového vyčerpání pak usínáte nad kulturním zážitkem. Prostě mě to omrzelo.


Ano, přihodím pár zážitku z praxe v Praze. Z toho města fakt nemůžu. Mně se tam tak nelíbí. Proč jsem tam tedy jel? Nové školní nařízení stanovilo pracoviště, která musíme absolvovat a pouze v Praze bylo pro mě možné to poslední pracoviště splnit.

Doprava po městě a i celkově orientace, přehlednost... tvl k pláči. :D Vrcholem je nepřítomnost přírody.

Opět nebudu jmenovati. Praxe proběhla ve stacionáři mezi mentálně postiženými. Do nedávna jsem si myslel, že mám s těmito lidmi velké zkušenosti. Tak smolík, nemám... I mě tedy může něco překvapit. V budoucnu bych si přál pracovat s takto postiženými lidmi, ale asi bych chtěl vnést do (mně) nevyhovujícího chodu zařízení něco přínosného - nějaký řád, což jsem těch pár dnů docela postrádal.

Momentálně nevím, jak začít a kde začít. Nenapadá mě, jak bych mohl vyjádřit ten chaos přijatelným stylem.

Podle domluvy s kamarádkou jsme měli nastoupit až příští týden, ale v pondělí ráno mi přišla sms s dotazem - co děláš zítra. Takže si to už asi umíte představit. Přišel jsem o mou plánovanou psychickou přípravu, protože mi bylo oznámeno, že došlo k zmatkům a zítra mám dorazit do Prahy. No žádný problém. Dal jsem si 3 hodiny spánku + vyčerpání z cesty vlakem a pražským MHD a rovnou osmička. Vůbec jsem nepadal na hubu.

Praxe měla být 14 dnů v Praze. Mám ji komplet splněnou po čtyřech dnech. Škole to říkat nebudeme. :D Bylo mi umožněno nadělat si ty hodiny předem (žádné stanovené 4 hodiny, dali jsme si rovnou 8 hodin + jednu neúplnou dvanáctku).

Bohužel jsem si nevedl záznamy z jednotlivých dnů a teď toho lituji. Osud nám přichystal spoustu zajímavých zážitků.

Den první: Výlet na Žižkovskou věž. Paráda, tam jsem ještě nebyl. Po náročné a vyčerpávající přepravě klientů prostřednictvím MHD... měli náhle zavřeno. Mě by zajímalo, jestli mluvili pravdu nebo po tom, co nás tam zahlédli... Nechci jim křivdit. Třeba tam opravdu bylo jednání, o kterém se nikde na webu nepsalo. :) Poznámka k přepravě: to není, že si sednete jen tak na metro, když ve skupině je třeba jeden vozíčkář, což zrovna byl. Moc bezbariérové to v hlavním městě není.

Zmrzlí a znechucení jsme odcházeli směr mekáč tou nejdelší možnou cestou přes park, kolem nádraží a kolem samejch věcí, které si ani nepamatuju, protože jsem šíleně mrznul a musel jsem držet za ruku dva klienty současně. Kormidlovat to bylo vskutku náročné. První den jsem tedy přišel o cit v rukou, díky nepříznivému počasí.

Při cestě od té věže, kterou jsem tedy bohužel viděl jen z venku, jedné klintce, kterou držela za ruku asistentka. (Šly přímo pár metrů přede mnou.) Začaly padat kalhoty i kalhotky a padaly asi do úrovně kolen. Bohužel jsem první den nemohl zavolat ani na klientku, ani na asistenku, protože prostě na nás ráno vyhrkli tolik jmen a nepamatoval jsem si ani jedno. :D

Do mekáče jsme po dlouhé době dorazili. Díky hrozné obsluze jsme se mezi dvěřmi rovnou otočili. Ta s prominutím kráva tam začla pindat taková *****. Nesnáším tak bezohledné lidi. Jeden z asistentů tam velmi hlasitě pronesl: "Tak děkujeme za pohostinnost!" a odešli jsme. Zbožňuju asertivitu.

Následovala přeprava k mekáči jinému. Tam už to bylo slušné ze strany obsluhy. :) Osvěžil jsem si nějaké zbylé znalosti mé znakovky. Domluvit bych se s mou znakovou zásobou asi už nesvedl, pamatuji si možná jen máma, táta, ale rozuměl jsem docela fajnově.

Den druhý: si už nepamatuji. :D Mám pocit, že jsme jen kafovali a vyráběli jim indiánské převleky.

Den třetí: jeden klient se ke mně ráno nebezpečně sápal a chtěl mi dát pusu. Fuj, to jsem ještě nerozdýchal.

Muzikoterapie rozdovaděla jednoho staršího klienta, který po skončení měl potřebu stále bubnovat, což není hrozné, ale asi to neměl dělat na zadky mužského osazenstva.

Den čtvrtý: Den nejdelší a poslední... Nový člověk na vozíku, se kterým byla náročnější komunikace. Fajn klučina. Návštěva společenské akce. Trapas... Když slečna předčítala její experimentální báseň a přečetla "kolik stroužků česneku do polívky", ozvalo se ze zadu: "Dva!" :D Pobavilo to všechny přítomné. Bohužel jsem si tuto akci moc nevychutnal - mám velmi rád poezii, ale musel jsem se soustředit na pár klientů v mém dosahu a také mě trápil můj orientační nesmysl a brzká cesta domů.

Praxe byla pohodová, kávometalová, žádný stres a nic nového. Věděl jsem, ža tam vyrábějí placky - takové odznáčky, přibalil jsem si i foťák, abych mohl dokumetovat, ale bohužel jsme se k tomu vůbec nedostali, což mě nehorázně štve. Chtěl jsem být krapet kreativní - představa placek s Maxíkem na mé tašce mě velmi motivovala. :D

Dopravu na nádraží jsem zvládnul díky kamarádce, která mi vše vysvětlila a ukázala. Úspěšně jsem se dopravil k mému vlaku a našel jsem si i prázdné kupéčko. Měl jsem pocit, že už nemám ten můj orientační nesmysl, když jsem to tak pěkně zvládnul. Chyba! Když se vlak rozjel, zjistil jsem, že jsem si sednul na špatnou stranu - jel jsem pozadu. Do mého kupéčka se nasádlovalo pár mongolek s malou holčičkou a kočárkem, který znemožnil přítomnost další lidí. :D Asi jsem divnej, ale takovej prcek by si neměl hrát s tabletem a běhat tam s mobilem. Bylo tomu asi ani ne dva roky. Podupalo mi to moje nové boty a když to zjistilo, že mám v ruce můj předpotopní mobil, začlo se to na mě sápat a chtělo mi to ukrást telefon. Přítomná maminka a asi babička se z toho málem počůraly smíchy, když zjistily, že malá chce můj mobílek.

Poprvé jsem byl tak dlouho od mého mimiňátka. Byly to jen čtyři nekonečné dny. Maxík má cca pět a půl měsíce, padají mu zuby a má období vzdoru. Hrozně se mi stýskalo. Když jsem přijel, připadal mi 3x takovej. Roste přímo před očima. Také mi připadá, že táta dvě byl moc hodný na Maxíka. Po mém příjedu jsem chtěl po Maxíkovi nějaký ten řád, na který jsem byl zvyklý. Četl jsem teď pár příspěvků, podle kterých jsme v nejlepším období pro trénovaní, tak toho určitě hodlám využít. Jen se bojím, abych něco nezanedbal nebo nepokazil. Každopádně máme čas, Maxík je stále ještě moc malej gremlin.

Poznámky navíc:

V nguen kafe je určitě tráva. Pocity eufórie jsou vždy přítomny. Každopádně to není kapučíno, což si klienti mysleli.

V Kavárně Mezi řádky, kterou jsme navštívili s klienty je to moc pěkné, příjemná obsluha a mají výborné čokoládové muffinky. :D Měli dokonce čaj s Earl Grey, na kterém jsem závislý. aww

Ze smetany nevznikne kapučíno, ani po třech vrchovatých lžičkách, které si tam naházel jeden uživatel.

Malá suchozemská želva je nenažraná a zaujatá.

Chameleon je neviditelný, za celé 4 dny tam jsem ho neviděl. :D

Je jedno ze kterého hrnku pijete, proč nepoužít všechny.

Čajové sáčky se ztrácejí - běžně přímo z hrnku.

Neseďte na nevhodných místech, můžete být zasednuti.

Nestůjte na mítech, která vedou k místům předchozím, můžete být odbuldozérováni.

Pražáci jsou ochotnější než Ústečané.

Mapy.cz lžou.

Pozor na bambulky z šatů gothických žen - při vystupování z tramvaje pravila kamarádka. :D Nesmějte se! Gothická žena si je vědoma všeho. Divně pak koukají.

Doma je doma! ♥
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 M. M. | Web | 1. března 2014 v 20:15 | Reagovat

Tsíjo, můžu se zeptat, co děláš za práci?

Můžu hádat, odkud jsi? :D

Ten štěněcí růst - šílenost, jak rychle rostou, že? Když je člověk chvíli pryč, tak po návratu úplně zírá.

Btw jáá nevim, že musíš toho Adama furt provokovat... :-D

2 Porcelánová baletka Porcelánová baletka | Web | 2. března 2014 v 14:38 | Reagovat

Nevím Prahu taky moc nemusím.. Je tam na mě moc hluku a všechno je moc přepláclý. Praxí myslíš v nemocnici? My jsme se byli podívat na nějaký Hospic a stačilo mi to bohatě. A nemohla bych pracovat s postiženými dětmi, vím, že potřebují 2x větší péči, to je samo sebou, ale ten psychický tlak, bych asi nezvládla. Taky bych si dala jedno kafe s trávou, někdy by bodlo na uklidnění :-D :-D. Děti dnešní doby nezažijí normální dětství.. a je to smutný.

3 Vikomt Vikomt | E-mail | Web | 2. března 2014 v 16:37 | Reagovat

[1]: Můžeš.

Můžeš. :D

- - -

Nechtěl jsem to teda rozvádět, nechci být "dohledatelný". Google snad není úplně všemocný. Odpověď zní: ergoterapii a Ústí n. L. :D

Dítko mi připadá takové zaoblenější, tatínek 2 asi byl až moc moc hodnej. :D

Ten kolík si vystačí sám. Já jsem jen pouhý čtenář. Překvapilo mě, že si ten koment stihl vůbec někdo přečíst před cenzurou. :D

[2]: NN, ve stacíku. Hospic jsem navštívil také, ještě když jsem byl na zdrávce. Tam bych to asi psychicky neustál. S dětičkama ne, mám radši starší uživatele. Těch prcků mi je vždy hrozně líto. No nevím, jestli v tom kafíčku byla tráva, mělo to jen prapodivné aroma a vietnamské nápisy bez českého překladu. Srozumitelné bylo jen nguen. :D Děti nemaj žádný dětství. Stačí, když kouknu z okna... Jsem rád, že jsem z vesnice - teď teda bydlím ve městě a jen se divím, jak tu děti tráví čas.

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 2. března 2014 v 17:27 | Reagovat

Škoda, že už na žižkovské věži nejsou ta obrmiminka.
Ta totiž plnila tajná přání s účinností 62,13%, když se pohladila po zadečku.

Zeleň je v Praze v podzemí, u vietmských pěstitelů konopí.

5 Carmen Carmen | Web | 5. března 2014 v 13:52 | Reagovat

ÚŽASNÝ LAYOUT!!! <3

6 Ilma Ilma | E-mail | Web | 11. března 2014 v 19:37 | Reagovat

Wow, za zmínku o tom, že bys s mentálně postiženými lidmi chtěl pracovat máš u mě x plusových bodů navíc. Sama se v této oblasti zatím v rámci seberealizace nalézám nejvíce. Možná kvůli pár vlastním zkušenostím ti patří můj obdiv, protože tato práce si vyžaduje především psychickou pohodu, aby člověk měl dost sil a dokázal si dělat hranice.
Zkušenost to musela být zajímavá, jen sama nemám ráda to, když škola sama nařídí pracoviště, jenom přeci je lepší, když si člověk může volit sám.
Také nemám ráda velká města, nedostatek přírody.. zatím mám opak, jenže bůhví co bude po střední. :/

7 Vikomt Vikomt | E-mail | Web | 13. března 2014 v 10:08 | Reagovat

[6]: Oni si vymysleli, že musíme absolvovat určité typy pracovišť, abychom měli zkušenosti s co nejvíce možnými diagnozami (no prostě nejde, abychom chodili 3 roky do důchoďáku). Pokud dobře vzpomínám, mám s mentálně postiženými docela dost praxe - jsem si dával do denních center obě "prázdninové" praxe. Jen jsem neviděl ch. bydlení, ale podle vyprávění kamarádky mám docela dobrou představu. :D Na tyhle praxe rád vzpomínám, ale když si vybavím RHB v nemocnici - to není pro mě. :-!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama